Vzpomínky pana Vladimíra Sýkory I

bývalého příslušníka 5. pěšího pluku na Smíchově v Praze.

V roce 1937 jsem narukoval do školy pro důstojníky v záloze u pěšího pluku 28 v Praze – Vršovicích, kde jsem byl až do závěrečných zkoušek. Potom mě přeložili k pěšímu pluku 5 na Smíchově, kde byl velitelem plukovník Ivan Hrozný. K letectvu mě máma nechtěla pustit, beztak jsem měl nepříjemnosti, když se dozvěděla, že jsem členem Západočeského Aeroklubu. Tak jsem chtěl k útočné vozbě, ale tam měli plno. Rozhodl jsem se tedy jít do "akády" v Hranicích na Moravě.

Květnová mobilizace

A pak přišla květnová mobilizace. Brzo ráno, asi ve dvě hodiny byl vyhlášen poplach. Naložili nás do aut a dovezli na začátek linie krytů za vsí, která se jmenovala Přelíc. Zastavili jsme dál za obcí jako směrem na Kladno. A od Přelíce ty kryty šly nějak ke Slanému. To se zrovna rozednívalo.

Dali nám klíče, na kterých byla jen nějaká pořadová čísla. Ne čísla těch jednotlivých objektů, ale byly jen evidovány, že jsou to klíče k těm pevnostem. A pak nám řekli: "Najděte si tu svou podle klíče." Tak jsme se tam courali po poli, lezli po pevnostech a zkoušeli všecky zámky, jestli jdou tím naším klíčem otevřít. To víte, taky byl chaos. A ať někdo neříká, že to všechno proběhlo. Byl chaos, to víte přišlo to z nenadání. I když se pořád na všechno připravovalo, tak na takovéhle detaily se zapomnělo, že ty pevnosti nejsou očíslované. Detaily, které snadno utečou.

No a když jsme ho konečně našli a otevřeli, tak tam bylo skoro po kolena vody. Tak jsme si od místních lidí vypůjčili kýble a museli vynášet vodu a mít otevřené dveře a větrat, abychom tam vůbec mohli být. To víte, ty pevnosti byli čerstvé a beton se ještě potil. A ten se skutečně potil tak, protože to byly masy betonu. To si nikdo nedokáže představit, kolik takový "hajzl" spotřeboval betonu. Ten náš měl dvě střílny pro boční palbu, ale už si nepamatuji, jestli měl rovnou, nebo lomenou čelní stěnu. Vpravo za vstupem byly schody a vešlo se do první střelecké místnosti. Nevím o tom, že by tam měli být nějaké periskopy, protože by jsme je pak při návratu museli brát s sebou a nic takového jsme nebrali. Místo toho tam bylo nějaké víko nebo poklop, zevnitř přichycený jakýmsi šroubem. Ve střílně jsme měli jen takové čepy, ani už si nepamatuji, k čemu sloužily. Nalevo byla díra ve stěně, kterou se prošlo do té druhé střelecké kasematy. Teď jsem si ještě vzpomněl, že v prostředku ve výklenku byl na zdi ventilátor na kliku na vzduch.

Bylo nás tam tehdy asi šest, dva střelci, dva podavači-nabíječi a jeden co měl na starosti to všechno ostatní, poklízení a tak. A ještě velitel krytu – poddůstojník, který jako řídil palby a podobně, to byl ten šestý. A potom byl důstojník, který velel třeba skupině třech nebo čtyřech těch objektů. Výzbrojí byly dva lehké kulomety brněnské zbrojovky. Pod střílnou byl malý stolek, kam se myslím ty kulomety jen tak postavily, nic extra jsme tam neměli. Vzpomínám si, že jsme tam někde u vchodu měli takovou jímku na vystřílené nábojnice – hilzny jsme tomu říkali. A nad ní byl takový skluz s protitlakovým víkem, kam se házely. A když se tudy potom vyhodil ruční granát, tak to mělo jako větší dosah. To už tenkrát byly ty Škodovky, které nemusely mít rotaci. Ten granát prostě explodoval při dopadu třeba i na vodu. To už nebyly ty vejčité granáty, které když se hodily, tak tam měly takový výstupek, který se musel dát mezi prsty a musely mít rotaci. Protože to se roztáhlo to péro, které drželo tu jehlu nad tou náplní. A tam byla ta zápalka a když se to roztáhlo a dopadlo, tak ta jehla udeřila do té zápalky a tím se to aktivovalo.

Ty nové granáty taky nedali do ruky každému. To když jsme jezdili na cvičení do Strašic tak je dávali jen důstojníkům na zkoušku, protože se tam u nás jednou při cvičení stal zajímavý případ. V jednom okopu tam byl takový kamrlík s malým okénkem. Tam byl ten zbrojmistr který vydával ty granáty, jako do nějaké kasy v biografu. Vždycky ho tam postavil a ten co byl zrovna na řadě, tak si ho vzal a hodil ho. V místě dopadu byla taková stříška, krytá zeminou, ve které byl asi metr nebo dva široký otvor, kam se strefoval. Každý na to měl jiný grif a jinak házel. Ale stalo se, že tam přišel chlap ze Slovenska a on byl chudák takový, no zkrátka prosťáček. Ten si vzal ten granát, odjistil ho a chtěl ho hodit. Jenže pak si to rozmyslel a položil ho tomu zbrojmistrovi zpátky na to prkýnko. A to byl fofr, jak ti tam odtud vylétli jako čertíci. Musel přijít pyrotechnik, který to pak zneškodnil. To víte tehdy jsme byli mladí a měli jsme ze všeho srandu. Všelijaké naschvály a hovadiny se tam prováděly. Vzpomínám si, že při jednom cvičení, kdy nás hnali do ledového potoka a pak do stráně, nám tam pustili do údolí potoka slzný plyn. Ten se tam usadil a přes to byla zteč. A dobří kamarádi nám sundali při nasazení plynových masek ten flastr a přelepili ho zpátky na nasávací otvor. A když jsme pak vběhli do toho plynu, tak jsme nemohli dýchat a museli jsme si sundat tu masku, která nám pak byla na prd.

Při té květnové mobilizaci nás tam v těch krytech první dva nebo tři dny zamkli. To se potom ti kluci samozřejmě ozvali, vždyť neměli jít kam na záchod. Ani se tam nedalo spát. Tak to potom zrušili. Na tohle zapomněli, že ty lidi se taky budou potřebovat vyprázdnit. Měli betonovou pevnost a kvůli tomu, že se šli vydělat, tak museli vyjít ven a být jako otevřený terč. Ubytováni jsme potom byli v té hospodě v Přelíci, kde jsme pak už jenom prováděli menší cvičení pro udržení morálky a tak podobně. Hlavně jsme ale chodili střežit ty kryty. To bylo také náročné ve dne v noci je chodit kontrolovat a ty strážné, jestli tam třeba nespí nebo tak. Dost nás uklidňovalo, že jsme vlastně až na třetí linii od hranic. To byl dost podstatný rozdíl proti Maginotce, o které nám často povídali. Tam to byla jen jedna linie a za ní nic, kdežto ty naše opevnění měly i zázemí. Taky ta nálada těch našich kluků byla jiná než ve Francii. Já si myslím, že kdyby bývali měli ty řopíky taky tak vybavené, tak se bývali mohli bránit.

Tam v okolí byli z počátku moc hodní lidé. Vítali nás tam květinami, nosili nám tam všechno možné jídlo, nějaké koláče a tak podobně. Zněla ta hesla jako "Naši zlatí hoši" a kdesi cosi. Nakonec byli rádi, když jsme po zrušení pohotovosti odešli. "Zaplať pánbůh, že už jdete, jenom tady vyžíráte lidi." To víte, to je česká povaha, dokud mu teče do bot, tak jsme pro ně byli zlatí kluci, ale když se nic nedělo, tak byli nakonec rádi, když jsme odešli. To bylo po zrušení mobilizace. To jsme šli zpátky do Prahy pěšky. Bylo to nepředstavitelné, jít na vzdálenost, skoro 40ti kilometrů po silnici nepřetržitě ve dne i v noci a všechno to vybavení krytů tahat s sebou. Pušky, kulomety, bedýnky s granáty a kartony se střelivem. To jsme si pak zpívali, abychom cestou neusnuli až si na nás v jedné vsi zavolali policii, že jako rušíme noční klid. A právě náš poručík chtěl abychom si zpívali, protože byl pyšný, že naše četa jediná vydržela pořád jít. Tamti druzí postupně odpadávali, byly puchýře a tak, ale my jsme šli pořád a pořád jsme zpívali. Čím víc nás to bolelo, tím víc jsme řvali. Ale nebylo to tak hrozné. Jak pro koho. Já třeba jsem byl na pochody zvyklý už z civilu, kdy jsem se něco nacoural po Šumavě a v Krkonoších.

Výstavba opevnění a překážek na Pražské čáře

Již si přesně nepamatuji měsíc, kdy mě v hodnosti desátníka aspiranta přeložili na ŘOP (Ředitelství Opevňovacích Prací), které mě nasadilo na opevňovací práce mezi Vítovem a Velvary. Tam jsme prováděli dokončovací práce na objektech lehkého opevnění a zejména na stavbě protipěchotních a protitankových překážek.

Materiál na překážky se vozil z ČKD Slaný, kde vyráběli ty takzvané ježky na protitankové překážky a prasečí ocásky na drátěné překážky, které jsme potom my zasazovali do betonových špalků. V místní usedlosti jsme měli pronajatý dvůr, kde se natírali ti ježci a pak se hned rozváželi. Jednou nás tam přišel zkontrolovat i sám velitel pluku plk. Hrozný. Na to budování tam ovšem byli najatí dělníci, na které dohlížel jeden vojín. Já jsem měl na starosti celý ten úsek, jako např. dohled nad průběhem prací, objednávku materiálu a ostatní. Velitelem vojenského stavebního dozoru úseku byl škpt. Bžoch, to jméno se skutečně nedá zapomenout. Pod ním byl ještě jeden důstojník, na jehož jméno si už nevzpomínám, vím jen, že byl takový hezký vysoký a černovlasý. Stavbu prováděla firma ing. Vopršála z Rakovníka. Plat tam byl tehdy asi 27 korun na den. To bylo velmi dobré, když například oběd v té hospodě tam tehdy stál 3,50 nebo sud vína asi 10 Kč i míň.

Já měl na starosti ale jen ten úsek, který spadal pod toho škpt. Bžocha a o jiné jsme se nesměli kvůli utajení starat. Já jsem věděl jen to, že ten úsek šel z Kralup až do té Nové Huti pod Nižborem. Odtud pokračoval už jiný úsek pod jiným velením přes řeku Berounku až někam na Dobřív? To já už nevím, do toho nám nic nebylo. Překážky vedly podél silnice u Vítova a dál na Ješín.

Trasy překážek se vytyčovaly tak, že se podívali ze střílny a podél předního okraje toho palebného vějíře se natáhla dlouhá šňůrka. A kde se to krylo, z těch sousedních bunkrů, tak tam se píchla trasírka a udělal se lom. Nejprv byli ti ježci a za tím se udělala ještě jedna řada prasečích ocásků. A když byl někde úsek, neobsazený překážkou, tak tam se potom dodatečně postavil jeden řopík, který je postřeloval přímo. Jeden takový byl někde poblíž Žižic nad potůčkem.

V prostoru před překážkou se muselo všechno odstranit, aby byl volně postřelovatelný a nebyl tam žádný úkryt. Jeden člověk tam měl takovou školku s krásnými ovocnými stromky a květinami. A ten chudák byl z toho úplně na nervy. Když si představím jakou to muselo dát dřinu a všechno to muselo být odstraněno. Velmi nerad jsem k němu šel s papírem, že se toho musí zříci. Taky jsem si musel leccos vyslechnout. Nebo se zabavovaly osobní vozy ve prospěch armády, taxikářům, řidičům. Pak se to zase vracelo a někomu se bohužel nevrátilo nic, protože to bylo nabourané, rozbité. To zase se proplácelo.

Cvičení čs. armády na linii opevnění

Někdy po sokolském sletu v červenci 1938 se tam poblíž Vítova konalo velké cvičení i s letectvem a útočnou vozbou. Já jsem tam byl vyslán od ŘOPu a celou akci jsme pozorovali od návsi na vršku. Tam jsme se právě setkali s těma klukama, s kterejma jsme sloužili u pluku, kteří tam cvičili. Nejdřív je rozvezli po těch krytech, potom se tam párkrát motaly tanky a několikrát taky přelétla letadla a byla slyšet dělostřelba. Ti dělostřelci ale museli být někde dál, protože to bylo slyšet hodně z daleka. Jednou se stalo, že jeden četař aspirant se chtěl na cvičení podívat z blízka. My jsme mu říkali, aby tam nelezl, protože do prostoru cvičení byl přísný zákaz vstupu, ale on neposlechl a vlezl si někam pod tu krycí masku u jednoho krytu. Pak se stalo, že tam přijel tank a namířil na střílnu. Když ho ten četař uviděl, tak se po čtyřech snažil nějak odplížit, když v tom ten tank vystřelil. Ten cvičný náboj má určitý rozptyl a on jak byl k němu otočenej, tak to koupil do zadku a museli ho odvézt do špitálu, protože ty cvičné střely byly dřevěné a napuštěné jedovatým anilínem.

Od všeobecné mobilizace k březnové okupaci

V srpnu 1938 jsem dostal povolání do vojenské akademie v Hranicích a k tomu čtrnáctidenní volno na přípravu. Tak jsem odjel předat svému nástupci staveniště a domů do Plzně. No a v té době vypukla všeobecná mobilizace a akademie zavřela brány. Tak jsem se musel vrátit zpátky k 5. pěšímu pluku na Smíchov. Už si toho moc nepamatuji. Třeba vím, že vojáci měli tehdy zadarmo tramvaje nebo biograf a divadlo. Jako byli stateční vojáci, tak nemuseli dát padesátník za tramvaj. Když to vypuklo, tak nálada byla bohatá, bojová, když ti kluci chodili s kufříkama a nastupovali, chodila pro ně i muzika a tak podobně. Už při tom všesokolském sletu, ten to hodně zvednul. Ale na konci to už bylo dost smutné, to pak chodili jako spráskaní psi a vedly se hloupé debaty, které neměly hlavu ani patu. Kdo toho byl vinen, proč a zač, a kterej to byl. Mohli na každého ukázat a tys to byl a ten to byl a tůhleten to byl a nikdo nevěděl nic pozitivního. To jsou takové ty nejhorší okamžiky, kdy se může napáchat spoustu zla. Nastrčíte někoho do neštěstí, který s tím neměl vůbec nic společného. Ta špatná nálada se přenášela z obyvatelstva na ty vojáky a naopak.

Ze Smíchova mě ke konci roku znovu přeložili na posádkové velitelství velké Prahy, kde jsem měl na starosti evidenci všech záložních důstojníků a předělávání mobilizačních rozkazů. Tam se mně moc nelíbilo, tak jsem požádal o přeložení k 18. pěšímu pluku do Plzně. Krátce jsem působil jako instruktor v důstojnické škole v Domažlicích. Uplynul asi měsíc, no a přišli Němci a já se musel vrátit zpět do Plzně k 18 p. pluku, kde mě demobilizovali. Vzpomínám si, že jsme taky nemohli jet přímo, kvůli přerušené trati na obsazeném území, ale museli jsme objíždět z Domažlic na Klatovy, dolů na Sušici a přes Horažďovice na Plzeň. Jinak z Klatov to nešlo, poněvadž v Liticích už byli Němci, tam byla taková enkláva, která přerušovala trať. V té době jsem měl hodnost podporučíka. Potom po válce mě ji generál Svoboda sebral. Tak jsem si říkal: "Nu co, s prázdnou jsem tam přišel, s prázdnou taky odejdu."

Jde o to, co by bylo rozumnější. Jestli jsme to měli bránit, nebo to pustit. Je to buď a nebo, to je taková otázka, těžko řešitelná. Z morálních důvodů jsme to měli držet. Ale z etických důvodu, snad ze starosti o lidi, jsme asi zvolili to menší zlo. Já nevím. Když se tu potom ukázalo, jak se chovali, jako kdybychom prohráli skutečný boj, způsobili škodu a oni se nám za to museli mstít a chtěli nás očesat o všechno. Nakonec nás stejně očesali a ti naši oficíři u toho ještě stáli a kontrolovali jestli je to všechno, co se jim odevzdává. To si vzpomínám potom v té Plzni, když jsme tam byli v těch kasárnách ještě asi týden po okupaci. Tenkrát už se jako vědělo o co jde a odevzdávali se zbraně. To jsme třeba házeli pušky ze světlíku, aby se zohýbaly laufy a tak podobně. Všechno možné jsme si vymýšleli a měli jsme tam takového výkonného rotmistra, který to měl všechno spočítané, na papírku napsané. Tenkrát jsme říkali: "Pane štábní, dejte nám nějakej dalekohled." A on na to: "Kdepa, nemůžu, to voni to mají všecko spočítaný. Ti by mi dali. Ježíšmárjá, kluci, neblbněte!" No a pak přišel ten německý oficír, otevřel dveře a kouknul se takhle po místnosti a povídá: "No, tak to bude tak na dvě auta." Vzal si od štábního klíče, bouchnul dveřma a šel. A to byla celá přejímka. Pak jsme si říkali: "No, tak teď se můžem koukat leda tak kukátkem a ne někam..." Ale já nevím no, kritizovat toho někoho v krizové situaci může zase jenom ten, který do té situace neupadl. Je to těžké. Kdyby nás nezradili ti naši slavní západní spojenci,tak by to všechno mohlo být jinak. Jsme to blbci. Jednou jdeme na západ, pak zase na východ, ale všechno jsou to stejně zloději a lumpové. Tehdy rozhodovali ti nahoře a těm šlo především o ty jejich statky a na lidi se nekoukalo. Kdyby bylo po mém, tak bych dneska žádnou jednotnou Evropu nedělal, protože tam zase budou státy velké, které budou diktovat těm malým...

Sepsáno v Plzni v první polovině roku 2005.