Pevnůstka E-22/55/A-160 šikmý

Pevnůstka stojí v prvním sledu linie lehkého opevnění u města Stříbra, kde se na konci třicátých let nacházelo hlavní obranné postavení československé armády na tzv. Plzeňské čáře. Tento prostor měl pro obranu Plzně klíčový význam, neboť se zde nacházely strategicky významné silniční a železniční komunikace ve směru od Chebu.

Zdejší úsek nového typu lehkého opevnění (lidově zvané "řopíky") byl zadán k výstavbě již 26. května 1937 stavební firmě Jenč, Hladeček a Kroft z Plzně. První objekty opevnění starého typu zde však vznikly již v roce 1936 v rámci stavebního úseku VIIa Stříbro-jih.

Pevnůstka sama byla jedním z pěti objektů vložených do úseku dodatečně s cílem doplnit palby stávajících objektů. Stalo se tak na podzim 1937 po prohlídce úseku zemským voj. velitelem arm. gen. Sergejem Vojcechovským, který tehdy poukázal na místa s nedostatečně hustou palebnou přehradou.

Konstrukční zajímavosti

Koncepce linií objektů l.o. nového typu byla založena převážně na systému bočních kulometných paleb s využitím vzájemného krytí jednotlivých objektů. Síla stěn pevnůstky dosahovala tlouštěk:

• 80 cm čelní (k tomu navíc 1 m silná kamenná předloha),
• 60 cm boční stěna se střílnou,
• 50 cm týlová stěna,
• 60 cm strop.

Přestože byly řopíky přísně typizované, mohly se od sebe lišit v různých detailech a úpravách, v závislosti na terénních a taktických podmínkách. Konstrukce pevnůstek je zajímavá sama o sobě, ale právě na naší pevnůstce můžeme různých odlišností vidět hned několik najednou:

• Šikmé provedení objektu (rozdíl střílen 50 cm) v relativně rovném terénu bylo způsobeno vetknutím pravé strany pevnůstky do náspu silnice Stříbro - Kladruby. Původně zde však bylo v plánu vybudovat dva jednostřílnové typy D na každé straně silnice. Stavbou jednoho objektu namísto dvou tedy vojáci vlastně ušetřili.

• Vzhledem k poloze objektu v záplavové oblasti řeky Úhlavky, byla před jeho vchodem současně vybetonována malá inundační šachta (dobově "jímka"). Tyto šachty se vyskytují u mnoha objektů střibrského úseku a je zřejmé, že byly dodělávány dodatečně. Celý objekt byl také opatřen zvýšenou asfalto-lepenkovou izolací proti spodní vodě.

• Protože stál v prudkém náspu silnice, byly jeho stěny prodlouženy proti podstřelení - u bočních a týlové stěny o 90 cm a čelní stěna dokonce o 130 cm.

• Do stropnice objektu byly osazeny dlouhé periskopové roury, původně určené pro zesílený objekt. Byl to pozůstatek z doby, kdy podle prvních plánů měl být objekt šikmý až 60 cm. Delší roury by v takovém případě umožňovaly lepší výhled. Problém s přečnívajícími rourami stavební firma vyřešila přisypáním více zeminy na stropnici řopíku.

Kamufláž

Kamufláž objektu se v roce 1938 sestávala z nepravidelných polí černé, zelené, okrové a červenohnědé barvy. Ty měly za cíl především opticky co nejvíce rozbít jeho tvary a stíny. Nátěry byly prováděné výjimečně kvalitními barvami a na mnoha objektech jsou dodnes i po mnoha desetiletích patrné. Zvláště pak na těch partiích, které byly ukryté pod nánosy zeminy. Během rekonstrukce pevnůstky se nám je podařilo odkrýt a s využitím dobových fotografií i znovu poměrně přesně zrekonstruovat.

Součástí zastření objektů byla ještě maska z ostnatého drátu, zavěšená na ocelových hácích po obvodu stropnice. Na tu pak vojáci přikládali větve a křoviny z okolí, čímž objekt dokonale splýval s okolím. Hezky to ilustruje přiložená dobová fotografie.

Překážky proti pěchotě

Nedílnou součástí opevnění byla pásma stálých protitankových a protipěchotních překážek. Jejich stavební úsek 172/I však nebyl v kritických podzimních dnech roku 1938 dokončen a tak se mnohde improvizovalo. Jak dokládají dobové fotografie, byla před naší pevnůstkou vybudována dvouřadá protipěchotní překážka z dřevěných kůlů. Ocelový most přes Úhlavku v bezprostřední blízkosti pevnůstky měl být v případě napadení státu nepřítelem vyhozen do povětří. Do té doby byl zřejmě přehrazen překážkou z ocelových rozsocháčů, což známe z historických fotografií např. z nedalekého Holýšova.

Přirozenou překážku představovalo též plánované umělé přehrazení toku řeky Úhlavky. Následné zaplavení a zabahnění okolního terénu by jej okamžitě učinilo neprůchodným pro jakýkoli druh pozemních jednotek nepřítele.

Další zajímavostí je fakt, že v prostoru železniční trati před železničním viaduktem (k němuž dosahovala palba levé střílny objektu) bylo plánováno položení minových polí. Jeho použití bylo jinak poměrně vzácné. Zda bylo do podzimu 1938 skutečně realizováno zatím nevíme.

Použité prameny:

• J. Frančík a kol.: Plzeňská čára, edice PEVNOSTI sv. 28, FORTprint 2006
• Vojenský historický archiv Praha, fond Strážní prapor XVII, karton 3, 4.

Umístění pevnůstek a palebné vějíře jejich střílen nebyly v žádném případě náhodné. Každý objekt měl svůj taktický evidenční list se základními informacemi (poloha, vzdálenost k sousedům, přístup k pitné vodě apod.) včetně palebných úkolů a náčrtů paleb pro každou střílnu. Dodnes je lze s trochou štěstí nalézt ve Vojenském historickém archivu v Praze, pokud se dochovaly. Nám se jej podařilo nalézt (děkujeme tímto kolegovi Lukáši Mikulincovi) a tak zde pro představu uvádíme výpis informací z tohoto listu. Navíc máme díky existenci dobových fotografií jedinečnou možnost spatřit palebné prostory tak, jak tehdy skutečně vypadaly.

Pravá střílna

Zbraň:   Lehký kulomet
Úkoly a prvky paleb		Náčrt paleb
Hlavní	a) Palebná přehrada do údolí řeky k severu.
Vedlejší	b) Palba na silnici před objekt č. 19/1936 v zahradě hostince.
	c) Palba daleká do vilové části západně Stříbra.
V noci a v mlze	Palba ad a).
Ve dne	Palba ad a). Není-li jí třeba, tu dle pozorování.

Palba lehkého kulometu pravé střílny tedy měla působit ve prospěch linie, pokračující severně odtud údolím řeky Mže. V roce 1938 ve střílnách nebyly instalovány lafety a zbraně zde tedy byly umístěny improvizovaně. Lafety vz. 37 tehdy byly drahé (cena 1 ks byla kolem 7000 tehdejších korun) a navíc jich bylo nedostatek, proto se umisťovaly jen do nejdůležitějších objektů a s palbami na vzdálenost delší než 300 m. Zajímavé je, že přímo v ose pravé střílny asi 50 m od řopíku se nacházely objekty vodního čerpadla pro železnici (viz unikátní dobová fotografie níže). Ty se také v prakticky nezměněné podobě dochovaly dodnes.

Levá střílna

Zbraň:   Lehký kulomet
Úkoly a prvky paleb		Náčrt paleb
Hlavní	a) Palebná přehrada pod železniční viadukt a před objekt č. 29/1937.
Vedlejší
V noci a v mlze	Palba ad a).
Ve dne	Palba ad a). Není-li jí třeba, tu dle pozorování.

V roce 1938 měl lehký kulomet v levé střílně postřelovat protipěchotní překážku před objektem a také nedaleký monumentální železniční viadukt z roku 1872. Zároveň kryl přístupy k sousední pevnůstce číslo 29 na skále asi sto metrů vlevo.

Dnes zde máme kvůli větší atraktivitě pro návštěvníky nainstalovaný těžký kulomet vz. 24 v běžné polní trojnožce, umístěný na dřevěném střeleckém stole. Toto řešení bylo běžně používané ve starších objektech z r. 1936. V případě o rok mladších řopíků takto umístěná zbraň sice neumožňovala plně využít celý odměr střílny, ale pokud bylo potřeba v palbách využít výkonnějších těžkých kulometů a nedostávalo se lafet, mohly být v objektech opevnění umístěny i takto. Náš dřevěný stůl je navíc vyrobený přímo podle originálních výkresů škpt. Kramosila, tehdejšího velitele vojenského stavebního dozoru úseku E-22 Stříbro. Musel ho jistě tenkrát zkušebně sestavit v nějakém zdejším řopíku a je tedy nanejvýš pravděpodobné, že se v něm pak nacházel i v době krize na podzim 1938. Snad tedy nejsme ani v tomto případě daleko od celkové reality stříbrského úseku...

Použité prameny:

• Svoboda T., Lakosil J., Čermák L.: Velká kniha o malých bunkrech, Mladá fronta 2011
• Vojenský historický archiv Praha, fond Strážní prapor XVII, karton 3, 4.

Fakt, že známe totožnost velitele objektu dokonce s přímými osobními vzpomínkami, je v rámci muzeí lehkého opevnění v ČR zcela unikátní. Objekty lehkého opevnění totiž obsazovalo v drtivé většině pouze mužstvo s poddůstojníky a neexistovaly jakékoliv evidence konkrétních osob, obsazujících ten který objekt (jako např. u těžkého opevnění, kterým veleli zpravidla nižší důstojníci).

Následující vzpomínky byly sepsány panem Vladimírem Bednárem ze Stříbra a publikovány v knihách Opevnění na Stříbrsku a Plzeňská čára (viz prameny). Fotografie pana Čechala u svého objektu l.o. byla pořízena na podzim r. 2001 v době konání konference "Lehká opevnění v západních Čechách", pořádanou Městským muzeem ve Stříbře. Vznikly tedy ještě v dobách, kdy náš klub prakticky neexistoval a řopík zpola zahrabán v zemi pomalu zarůstal nálety vegetace. Pan Čechal dnes již nežije, ale jeho svědectví je pro nás přesto nedocenitelné a děkujeme tímto i panu Bednárovi za možnost je zde uveřejnit!

Pan Matěj Čechal z Újezdce u Uherského Brodu, bývalý četař 8. pěšího pluku

Byl jsem odvodní ročník 1936 a nastoupil jsem k vojenskému výcviku do Bohumína, kde byl III. prapor 8. pěšího pluku Slezského s velitelstvím ve Frýdku-Místku. Odchod do zálohy našeho ročníku byl pro vážnost situace zdržován. V říjnu 1937 mezi vojáky přeskočila zpráva, že budeme propuštění do Vánoc. Pak se ale objevila další zpráva o formování náhraních rot pro zvláštní účely. Asi v polovině února jsme byli podle plukovního rozkazu převelení ke zvláštní službě do Stříbra k obsazení a hlídkování u krytů lehkého opevnění.

Střežení a obsazení krytů u Stříbra

Naše rota měla čtyři čety s asi 120 muži. Po přesunu vlakem nás na nádraží čekali důstojníci, kteří nás odvedli k ubytování do městské tělocvičny, která stála poblíž městského parku. Ubytování to bylo provizorní a ubohé, ale byla to již doba výjimečná. Koně jsme měli umístěny v místních dělostřeleckých kasárnách, kam jsme se později chodili koupat. Vězení pro rotu jsme měli ve sklepích radnice. Přidělení jsme byli k XVII. strážnímu praporu, podléhajícímu pěšímu pluku 18. Velitelem roty byl npor. Šafránek, který byl současně velitelem stavby krytů na Úterském potoce. Ve funkci ho proto zastupoval velitel čety, kadet por. Josef Krejcha. Dalšími veliteli čet byli ppor. Svoboda, doktor práv z Prahy, ppor. Šatava, učitel a ppor. Štangl z Českých Budějovic.

Po příjezdu jsme okamžitě zahájili činnost. Obsadili jsme kryty od železničního mostu u rozcestí na Kladruby až po Butov, tehdy tam byl mlýn. Já jsem byl s dalšími určen jako osádka krytu nad soutokem řek na jižním okraji města (pozn.: l.o. z roku 1936, úsek VIIa, číslo 20, typ B - pravý soused pevnůstky č. 55). Byl únor, všechno bylo zmrzlé, nadýchalo se a ledové kapky nám padaly na tváře. Výkon strážní služby byl velice náročný, zejména v únoru a březnu. V krytech bylo neútulno a chladno. Poblíž krytu u řeky jsme si nasekali chvojí a ustlali si v něm. Malé stolky pro postavení kulometů jsme si provizorně prodloužili a tak si tam mohl vždy jeden odpočinout.

Ozbrojené střety s místním německým obyvatelstvem

Strážní službu jsem vykonával krátkou dobu, později pak jako četař a zástupce velitele čety jsem prováděl kontroly stráží v našem úseku. Nejhorší byl úsek od naší ubytovny dolů k řece, kde byl podél řeky chodník až k Butovu. V tomto prostoru se často střílelo na kryty dole u řeky. Jednou tam byl velitelem hlídky svobodník Slovák, který po noční přestřelce si nad ránem zdřímnul. Při kontrole stráží ho nachytal zastupující velitel roty por. Krejcha a degradoval ho. (pozn.: V roce 1938 byly v pohraničních oblastech nepokoje se zbraní v ruce ze strany německého obyvatelstva časté, ovšem málokdy se vzbouřenci odvážili napadat přímo vojáky v opevnění. Zde se tedy jedná o poměrně vzácný případ, navíc mnoho kilometrů od hranic s Německem).

Mimo službu jsme chodili cvičit na místní posádkové cvičiště přes celé město se zpěvem a místní ženské otvíraly okna nebo se schovávaly za záclonami, aby nás slyšely. Těsně před volbami v květnu se na náměstí ve večerních hodinách shromažďovali místní i přespolní Němci, zejména mládež na nových motorkách ověnčených praporky se znakem SdP. Tak jsme jim občas nějakou tu jejich vlaječku z motorky uřezali. Když pak byla vyhlášena částečná mobilizace, byly všechny kryty v našem úseku obsazeny a 17 dní jsme se nesměli ani zout kvůli pohotovosti. V té době jsem již byl velitelem krytu u mostu přes řeku Úhlavku poblíž rozcestí na Kladruby (pozn.: zde se již jedná o objekt č. 55). Naproti v zahradě jsme měli kuchyň pro náš úsek, majitelem domu byl Čech (dům č. p. 547 na dnešní Kladrubské ulici).

Někdy v létě jsem byl odvelen do Sytna, kde se začaly budovat kasárna. Jakožto v civilu zedník jsem měl za úkol dohlížet na kvalitu prací i materiálu. V domě u Pilvousků měla naše rota několik dní kancelář, než jsme se přestěhovali někam naproti. Zásoboval nás i vodou z místního rybníku, protože studna, kterou jsme vykopali, měla nedostatek vody. Stavbu prováděla firma architekta Berana z Prahy. Do našeho odchodu se podařilo vybudovat jenom obvodové zdi asiu u dvou baráků.

Všeobecná mobilizace a Mnichovský diktát

Po vyhlášení mobilizace v září doplnili naši rotu záložníci-škodováci v počtu kolem 800 osob. Nastupovali v civilu (!) rovnou ke krytům, protože se musely co nejdřív obsadit. Mnoho vojáků německé i maďarské národnosti z naší roty do rána zmizelo.

Jednou ráno v říjnu přišel rozkaz k odchodu a přesunu do Třemošné. Při odchodu ze Sytna jsem uzavíral jednotku, těžko bylo všem. Slunce svítilo a po asfaltce se ozýval jenom krok. Když jsme opustili poslední domy, ještě za námi pršely kameny (pozn.: podle sčítání lidu v r. 1930 žilo v okrese Stříbro 5349 obyvatel, z toho 4655 německé národnosti - tj. 87%).

V Třemošné jsme byli delší dobu ubytováni po hostincích, byl zde také sklad materiálu a výzbroje pro naše záložáky. Asi po 14 dnech pobytu v Třemošné jsme se vlakem vrátili do Místku, protože naše kasárna v Bohumíně už měli zabrané Poláci. A za měsíc nás propustili do civilu...

Použité prameny:

• J. Frančík a kol.: Plzeňská čára, edice PEVNOSTI sv. 28, FORTprint 2006
• V. Bednár: Opevnění na Stříbrsku vybudované v letech 1936 - 38, Městské muzeum Stříbro, 2001
• Vojenský historický archiv Praha, fond Strážní prapor XVII, karton 3, 4.
• J. Fidler, V. Sluka:
  Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938, Libri 2006.

Když jsme k objektu na jaře 2004 přišli poprvé, seznali jsme, že se na něm uplynulých sedm desetiletí znatelně podepsalo. Pevnůstka působila dojem zdevastované, zarostlé a zpola zahrabané betonové hroudy. Situace uvnitř byla ještě o něco horší: vstupujícího návštěvníka přivítal plesnivý a zatuchlý smrad, podlaha plná odpadků a rozkládající se mršiny jakéhosi zvířete. To zde kdysi zůstalo uvězněné potom, co se dovnitř nenávratně propadlo prefabrikovanou šachtou. Tenkrát jsme losovali, kdo ho půjde vynést a pohřbít... :-)

Od časů první republiky se vzájemně vystřídala období úpadku a zájmu o čs. opevnění. V létech německé okupace nejprve devastace a hrozící likvidace, poté poválečná oprava, reaktivace a znovuvyzbrojení. Následně pak nezájem, rozkrádání vnitřního vybavení a zahrnutí skládkou v létech porevolučních.

V dnešní době je řopík zcela zrekonstruován do podoby, v jaké se nacházelo lehké opevnění na Stříbrsku na podzim 1938. Jak z exteriéru, tak i jeho interiér. V návštěvních dnech je objekt vybaven i originální výstrojí a výzbrojí. V budoucnu bychom se v rámci možností ještě rádi pokusili odstranit zbývající část staré skládky v okolí (mnoho m³ zeminy a stavebního odpadu) a také obnovit část protipěchotní překážky po vzoru historických fotografií.

Rekonstrukční deník

V následující tabulce je chronologický přehled rekonstrukčních prací na pevnůstce za dobu více než pěti let. V případě bližšího zájmu naleznete podrobnější informace v sekci "Rekonstrukce" v levém hlavním menu.